Pomaličku jsem se vydal vstříc lesům, vstříc žluté značce vedoucí až na nádraží v Žihli. Mlha houstne a já se začínám trošku obávat o to co se mnou vůbec bude. Mlha. Les. Vyčerpání. Proč vyčerpání? Protože jsem moc nesnídal a oběd jsem také vynechal. Kručelo mi v břiše a tak jsem vytáhl nouzovou müsli tyčinku. Cestu jsem si krátil kraťoučkými hovory protože mi stále uprostřed tý mlhy a lesů vypadával signál. Takže co chvíli lesem zněl můj řev! Kdyby se mi tam něco stalo, nikdo mne snad ani nenajde. Doufám že se dostanu na nádraží a tam mne jízdní řád potěší tím, že mi prozradí že ještě pojede vlak směr Most. Po cestě tohoto vlaku mám totiž rodinu, kam bych se mohl na chvíli uchýlit než bude možno jet stopem až na Moravu. Bohužel ale, bylo 24. Prosince a vlaky už téměř nejezdily. Poslední odjel někdy před třetí. Já bohužel na nádraží dorazil o hodinu později. Volím tedy variantu jízdy do Plzně, chytám poslední vlak a za 75 Kč si kupuji jízdenku na Plzeňský hlavní nádraží. Raději přeci budu trávit štědrý večer v Plzni než někde v Žihli kde není hospoda ani čekárna.
Do Plzně přijíždím někdy kolem půl šestý, stále přemejšlím co se mnou bude. Nechci trávit Vánoce někde v háji, bez peněz a už vůbec si nechci připustit to že bych takhle musel přežít následující dva svátky. Bože. Snažím se zkontaktovat snad celou republiku známostí. Nikdo však nemůže, či není schopen mi pomoci. Si říkám, jak jsou všichni hodní. Stojím před rozhodnutím zda li utratit 100 kč za cestu do Prahy, nebo ne. Říkám si, že mám naštěstí ještě klíče od místa na hlavním nádraží kde by se dalo v pohodě přečkat ten čas. Rozhodnutí padá těsně před příjezdem rychlíku od Chebu. Kupuji jízdenku u přepážky a loučím se s Plzní. V rychlíku si zabírám prázdné vyhřáté kupé a najednou se cejtím o mnoho lépe. Jako bych ve vlaku byl jako doma. Přál jsem si ať ta cesta neuteče moc rychle, ať se mohu kochat noční krajinou ať mohu poslouchat jízdu vlaku ať se nemusím o nic starat. Po cestě jsem nakonec ještě obeznámil rodinu v Karviné o tom, že se domů určitě nedostanu, že nemám peníze. Jejich reakcí bylo, že mi jízdenku zaplatí. Tak jsme nakonec půlku cesty smskovali a řešili jakým způsobem to půjde. Nakonec jsme se shodli na tom že dobít mi INkartu bude nejvíce ideální způsob. Slibuji že v Praze na Hlavním nádraží hned zjistím jestli to je vůbec možný. Když jsem přijel na Hlavní nádraží v Praze tak jsem okamžitě běžel k přepážce abych se pokladní zeptal, zda li je vůbec možný mi takhle na dálku dobít IN kartu. Paní za přepážkou můj dotaz trošičku zaskočí a tak se na svém počítači prokliká až k akci dobít IN kartu a vyskakující hláška přiložte kartu ke čtečce nám oznamuje že na dálku to bohužel jinak než přes e-shop nepůjde. Bohužel. Koukám na ní smutně a vymejšlím další možnosti jak dostat jízdenku do Karviné. Nakonec se na mne smutně podívá a poví mi že mi asi více pomoci nemůže.
Odcházím od přepážky smířený s tím že Hlavní nádraží bude to místo, kde nakonec strávím štědrý večer. Různě jsem vysedával po lavičkách. Přemýšlel. Až mne napadlo, že půjdu ke klavíru který na tomhle nádraží je. Že si k němu sednu a budu jen tak hrát.. nic.. a přesto něco. Ale předběhla mne parta bezdomovců, seděl jsem tam nakonec u nich. Poslouchal jak krásně hrají a brečel z toho, jak moc dojemný Vánoce uměj bejt. Lidé bez domova tam jen tak seděli, smáli se a bavili se hudbou z tohoto úžasného nástroje. Mohly ty Vánoce bejt originálnější? Já si myslím že asi ne. Kdo tohle nikdy nezažil tak to vlastně ani nepochopí.
V zápalu breku se mi ale přesto zasteklo po jídle, po jídle domácím. Po jídle Vánočním. Chtěl jsem řízek, salát a všechno okolo. Chtěl jsem se tak moc cpát až by mi z toho praskalo tělo ve švech. Tak jsem si řekl, že si pod stromeček nadělím hlášenku z vlaku. Že bohužel, když dráhy nejsou schopny ulehčit svým zákazníkům od peněz které mají ale ne momentálně u sebe tak budu muset jednou v životě porušit vše co můžu. Bude ze mne OBČANKÁŘ! Náhodou zrovna ohlásili Šíravu, o hodinu dříve ji přistavili k pátému nástupišti a já se pomaličku přibližoval svému vlaku, ve kterém zažiji nejdražší svezení vlakem v mém životě. Přicházím a nějak mne z toho žere svědomí, i když jsem zatím nic neprovedl. Byl jsem vinen ještě dříve než jsem se provinil. Stál jsem tam, hleděl jsem na návěstidlo a čekal na světla lokomotivy, když v tom z druhého nástupiště ozvalo se: „Mooďas?? Jsi to ty?! CO ty tu?“ Byl tam můj bejvalej spolubydla! Zrovna přijel od Stránčic. Ani nevíte jak rád jsem ho viděl. Šel jsem za ním a poprosil ho o pomoc. Ani neváhal. A během chvíle mi půjčoval peníze na vlak. Nevěřil jsem tomu, opravdu ne. Rychle jsem běžel přes celý nádraží, protože jsem batoh nechal u něj na mašině. Běžel jsem k té samé pokladní a oznámil jí že jsou Vánoce a že o Vánocích se dějí zázraky. Měli jste vidět, jak se jí rozzářily oči. Jak se usmála. A jak mi chvíli nechtěla věřit. Do chvíle než se podívala na příjezdovou tabuli a opravdu viděla vlak od Stránčic. Vydala mi lístek a já běžel zpátky za spolubydlou. Chtěl jsem mu moc děkovat, ale mu se blížil čas odjezdu a mne také. Rozloučili jsme se, ještě jednou jsme si popřáli všechno hezký a já zmizel v podchodu a on se svou mašinou ve Vinohradským tunelu. Pak už mi zbývalo jen překousnout čtyři hodiny v prázdném kupé mezinárodního rychlíku. Zvládl jsem to, střídavým spánkem a střídavým hleděním a chytáním jiskřiček z lokomotivy. Najednou, ve tři hodiny ráno ocitl jsem se vlastně na druhé straně republiky s úžasným pocitem a vůbec nehorázným pocitem štěstí. Utíkal jsem „domů“ kde mne opravdu čekal řízek a salát a dokonce i nějaký ten dárek!
 |
| Santa dobroděj spolubydla! :) Tímto mnohokrát díky. (Nejsem autorem fotky.) |
1 comments:
Nejkrásnější článek, jaký jsem za poslední dobu četla. O Vánocích se dějí zázraky, období klidu a různého okouzlení. Krásný zážitek máš, tak si ho važ. Moc hezky se to četlo. Budu se těšit na další takové. Reverie
Okomentovat