Po dlouhém útrpaném čekání jsem nakonec docílil svého.
Sbalil jsem si svůj věčně sbalený bato a vyrazil jsem. Vylétl jsem asi tak na
po tisící pokus. Tentokrát snad už ale tak, že to všechno dopadne dobře. A né
jako dřív. Nebo, dřív. Né dřív, jako posledně. Dřív to bylo vlastně fajn,
protože jsem měl vše na co jsem si jen pomyslel, jenom né to co v dnešním světě
tolik hýbe lidskými osudy. Mám asi nějaký dar vůbec na tohle nehledět a peníze
jsou pro mne jenom ten jeden zkurvený prostředek k tomu, jak zaplatit
společnosti svou existenci. Jinak bych je zrušil… neměl.. vzdal se veškerých
svých majetků a ztratil se někde v divočině.
Do takové divočiny jsem se sice vydal, ale místo lesů jsou
kolem domy, místo touhy po ukojení hladu je zde touha vlastnit. A já, já jsem
opět otrokem toho všeho. Jako na začátku. Jako minule. Akorát teď už vím, jak
tohle začíná a jak tohle končí. Vybral jsem si možná trošku nevhodný den, možná
nevhodný vlak, možná nevhodnou chvíli. Ale jako vždy v mém životě se to
nějak přeci vyvrbí. Zejtra vstanu, přečtu sms oznamujíc dobrou zprávu a zmizím.
A nebo taky ne, nebo se tak taky nestane a já se z toho poseru. Ale… To
není vůbec podstatné, podstatné je to. NĚCO. Co mne stále uvnitř tak nějak
tíží. A já se z toho né a né vypsat. Snažím se to zahnat chlastem (dal
bych si panáka), snažím se to zahnat cestováním (bože, jak bych byl jen
cestoval vlakem dlouhým, jež opouští hlavní nádraží za hodinu – můžu se sbalit
a zmizet. Stejně u sebe mám jen svůj batoh, pár snů a pár závazků. Nic víc…)
Ale….
Velký ALE….
„Proč to děláš tak složitý, proč… Všechno mohlo bejt tak
jednoduchý, možná i krásný.. přímo vysněný… Jenom TY! Ty jsi se toho všeho
vzdal a zmizel.“ Rebel.
Zejtra se budu muset toulat… přemýšlet a dělat velká
rozhodnutí. Jedno z nich zas tkví v tom, koho kontaktovat a koho ne.
Koho pustit a koho držet. Komu dát tu moc něco změnit, komu upřít právo na to
zvolit. A stejně je to stále všechno dokola. Furt… Jako nekonečný kolotoč na
jedné nepovedé pouti. (Proud myšlenek mi připomíná Matějskou s A. – kde kurva
je? Není… Ale to už všichni moc dobře ví.)
Byt snů… tři okna do
náruče krajiny…. Kolej… cinkajicí tramvaje. Bejvalá vozovna. Trolejbusy. Pivo a
Párek nedaleko. Vzdáleno, jak jen to jde….Moody drž si odstup, drž si odstup.
Je to důležité….
……potřebuji vypnout… nasednou do noční tramvaje a pohrávat
si s osudy lidí, kteří dělají totéž. Hledět na tu holku v modrém, co
vystoupí na Lipanské. A vůbec… na toho co čte Havrana. Na tu, která tak pevně
drží nějaké dokumenty. A přitom… přitom v hlavě dělat pořádek spolu s hudbou
jež hraje…..
….. Ono Vám to smysl dávat nebude… ale v nějvětších chvílích
zoufalství, občas mozek vyplodí takové bláboly, že bych to nazval sračkou.
Sračkou nehodnou spatřit světlo světa, ale protože Vás mám rád…. Tak si tu
sračku užijte i vy.
0 comments:
Okomentovat