Zvrhle opojeni

Následující text může obsahovat tuze moc zvrhlostí, vzpomínek, hrubek, kravin a nebo taky možná něčeho co by se někoho mohlo dotknout, či někoho pohoršit. Takže pečlivě zvážit čtení.

…. vlak si to pomaličku svištěl krajinou Českou. Já si užíval každé nerovnosti, každého pískání před přejezdem a neustále jsem si při tom v hlavě promítal, co mne tak asi může čekat v cíli. Kdo to bude a jaká ta osoba vlastně bude. Jaký vlastně budu mít pocit z takové cesty já? Cítil jsem takovou tu mírnou formu stresu. Kecám, byl jsem totálně plně odevzdán sedačce ve vlaku a cokoliv mne mohlo velmi rychle rozrušit. Hleděl jsem na stromy, které skrývaly vyprahlé zimní pole. Koukal jsem na domy, ve kterých se mezitím odehrávalo něco, co by se dalo nazvat jako víkendová pohoda. Ale já, já byl ve střehu, nebyl jsem v pohodě a stále byl blíž a blíž svému cíli. Slíbil jsem jí to a přitom jsem vlastně tak toužil to slíbit a dodržet. I když jsem nevěděl, jaký to bude.

O hodinu později přemýšlení, dlouhé jízdy motorového vozu a všech těch krás okolí tratě jsem uslyšel z palubního rozhlasu ono cílové město. Najednou se mi trošku ulevilo, že už nemusím bejt oddanej pouze sezení ve vlaku a poslouchání vlastních myšlenek, na druhou stranu jsem však dostal ještě větší trému než předtím. Pomaličku jsem se začal oblékat, abych se pak nezdržoval. Projíždění výhybek na zhlaví se mnou dělalo divy a mé oblékání by snad i někomu mohlo přijít směšné. Měl jsem na sobě jako obvykle vše černé, svou novou mikinu a oblékal jsem se do černého kabátu, kterej tak moc rád v zimě nosím. Vlak pomalu zastavoval a za okny už šlo vidět i nástupiště a pár postav nedočkavců, kteří tímto vlakem měli asi jet někam dál. Brzdy pištěly stejně tak jako kdysi dřív a zima jež se vkrádala do vagónu s vystupujícími lidmi se dotkla i mne.

Vystupoval jsem z vlaku na malý nástupiště a oslněn sluncem zpoza nádražní haly jsem vyhlížel to děvče za kterým jsem vážil takovou cestu. Jediný co jsem však viděl bylo jen a jen to slunce. Z tohohle oslnění mne vytáhla ona, s nejistým oslovením: „Moody?“ mne objala. Byla menší než já. To mám rád, objímání lidí menších než jsem já. A tohle bylo takové radostné objetí. V rámci tohoto objetí jsem se mohl dotknou jejich dlouhých vlasů. Byly tak hebké a jak byly dlouhé, jako by se přímo vybízeli k očmuchání. Takové ty, vlasy se kterými se chcete prostě mazlit.

Přivítání to bylo milé a já už konečně spatřil i její oči, které se předtím jakoby v tom objetí ztratily. Byly o moc hezčí než ty které na mne koukaly na fotkách. Byly barevnější, sytější, šťastnější. I ten úsměv zdá se jakoby jiný. Příjemný. Chvíli ticha vystřídalo mé vyhrklé: „Rád tě vidím R.“ „Já tebe taky, můj milý společníku.“ „Půjdeme na tu slíbenou kávu?“ „Jdeme, těším se na ní celou cestu.“ Vydali jsme se pomalým krokem z nástupiště do nádražní haly, která se nacházela v celkem hezké nádražní budově. Byla bohatě zdobena, jako všechna stará nádraží na železnici. Nestihl jsem si ani užít její atmosféry protože jsem byl doslova „vyplivnut“ do rušné ulice přímo před ní.

Prošli jsme nedalekým parkem do jedné z vedlejších ulic, ve které se skrývala malá roztomilá kavárnička v malém secesním domečku. Vůně kávy se z ní linula po celé ulici a už z dálky jste věděli, že jste blízko. Vůně namleté kávy, dortíků a všech možných sladkostí Vás přímo táhla až na jedno z volných míst. Objednávka jakoby nebyla samozřejmostí a okamžitě na Vašem stole přistál Váš oblíbený nápoj spolu s jedním z výtečných domácích dezertů, které zde připravovala postarší majitelka. Ani nevím, jak to bylo možné ale opravdu na mém stole stanul malý nádherný porcelánový šálek jehož obsahem bylo voňavé espresso. Na bílém talířku hned vedle ležel piškotový dort s jahodovým želé a naproti mně seděla R. s téměř tím samým.

„Jak milé.“ Prohlásil jsem překvapeně. R. to ani moc nezaskočilo, znala to tu a věděla jaké to tady má kouzlo. Paní stojící opodál čistíc kávový porcelán se jen šibalsky usmívala. Neb také sama věděla proč se tak zde koná. Tenhle podnik si doslova získal mé srdce. Protože káva byla dokonalá a nejen ta má, ale i ta káva od R. I když obě dvě chutnaly dočista jinak. Což mi přišlo tak strašně zvláštní. I její dort chutnal trošku jinak, jako by byl přímo navrhnut a upečen přímo pro něčí chuť. Ten můj ačkoliv vypadal úplně stejně, chutnal naprosto dokonale. Dokonce bych byl i řekl, že se mi rozplýval na jazyku. Byl to doslova chuťový orgasmus. Dokonalá souhra. Kávovo dezertové nebe.

Naše konverzace plynula tak strašně rychle, že i ta čajová svíčka, která voněla po vanilce celá vyhořela a že venku sluníčko vystřídala tma tmoucí. Nechtěli jsme přestat, nechtěli jsme odejít a pití jako by nechtělo být vypito. Ale obou nám v hlavě přistála myšlenka, že bychom už měli jít. Že už je zřejmě dost pozdě a dost možná i dost po zavírací době tohoto místa. Chtěl jsem zaplatit, ale… v peněžence jako by zbylo už jen to, co by mi bylo vydáno. Paní za barem se stále směje a z jejího směru se pouze ozve: „Děkuji Vám a jsem moc ráda že Vám zde chutnalo a že se Vám zde líbilo. Mějte krásný a příjemný zbytek večera.“ Dveře jakoby se pomalu otevřely a zima a tma jako by nás oba dva vytáhla zpět na ulici. Světla v kavárně zhasla a malý skromný svítící transparent pohasl, jako by uvnitř zhasla svíce.

Trošku sněžilo, na těch krásných dlouhých vlasech se začaly objevovat sněhové vločky. Hleděl jsem na ně a snažil jsem se je pouhým pohledem rozpustit. Asi jsem se na to moc soustředil, protože mne vylekala nabídka kterou R. vznesla: „Půjdeme ke  mně? Na procházení už není vhodná doba a u mne bude zajisté tepleji. Uvařím svůj čaj, na zahřátí.“ Trošku vyděšeně jsem však souhlasil. Nebydlela daleko, jeden by řekl že vlastně za rohem. Byl to malý cihlový dům s krásnými okny. A já se těšil až na mne dýchne jeho příběh. Přesně tak jak to staré domy umí. Otevřela dřevěné dveře za kterými čekalo až nevídané teplo. Cítil jsem se opravdu příjemně. Bylo to takové pohlazení. Snad i její. Měl jsem zavřené oči.

Pomalu šla do schodů přede mnou a já si ji mohl prohlédnout i z jiného pohledu než jen ze předu. Líbila se mi. Měla takovou správnou chůzi. A hezkej zadek. A její dlouhé vlasy tomu všemu dodávaly na kráse. V myšlenkách jsem si ji dokázal představit celou nahou. Jak se jí její vlasy nezkrotně kroutí na zádech. Popadaly mne dočista zvrhlé myšlenky. Byly to jen dvě patra a mne po cestě napadlo tolik myšlenek, tolik představ že jsem téměř nemohl myslet na nic jiného.

Z jejího bytu se linula taková zvláštní ale příjemná vůně. Taková ta, když je Vám někdo sympatický. Taková ta, kterou voní někdo jehož společnost je Vám tuze příjemná. Když mne celýho pohltila už jsem seděl v pohodlném křesle uprostřed jejího pokoje. Když v tom přinesla do pokoje voňavý čaj na zahřátí, který bylo možno dochutit rumem. Samozřejmě jsem té vůni neodolal a svůj čaj jsem znamenitě ochutil. Nakonec jsem viděl i R. jak svůj čaj dochucuje. S čajem a nakonec i s lahví toho lahodného pití nakonec jakoby zmizely mé zábrany a slušnost. A když jsem tak hleděl do jejich očí, začal jsem se přibližovat jako by v ní někdo zapnul magnet přitahujíc Moodyho. Během chvíle jsem okusil chuť čajovou ze jejich vlhkých rtů. Znovu jsem ucítil hebkost jejich vlasů do kterých jsem se rukou zapletl. Líbali jsme se dlouhou chvíli a mezitím jako by naše touhy byly stejné, zbavovali jsme se svršků. Karty byly vyloženy.

Ležela tam o chvíli později zcela nahá, na svých krásných vlasech. A já si užíval pohledu na její nahé tělo. Vzrušovalo mne to takovým způsobem, že jsem chtěl políbit snad každou část jejího těla. Chtěl jsem se dotknou jejich prsou, na kterých se vzrušeně probouzely malé bradavky. Byl jsem totálně omámen krásou dívčího těla. Chvíli jsem si jej také o pečovával a zkoumal jeho tvary. A její tělo, ona, na to reagovala tichými vzdechy. Já se oddával plnění svých tajných tužeb až jsem nakonec byl povalen na záda já. Jako by mi všechno chtěla oplatit, ale místo toho jsem jen ucítil jak se snaží zavést můj penis tam, kde jsem se ještě o pár chvil dřív snažil páchat ten čin vedoucí k jejímu vzrušení. Užívali jsme se si to hezkých pár chvil, to dokonalou souhru mezi dvěma lidmi. A i když se zdálo, že to trvalo celou vděčnost a že ani jeden z nás tohohle nikdy nebude mít dost vyvrcholila snad celou sérii orgasmů. A já když jsem ucítil tu stále se stupňující vůni jejího sekretu, která pomalu zaplňovala pokoj a cítil jak se z jejího klína stává tekoucí vodopád, jsem brzy dosáhl svého vrcholu také. Cítil jsem se tak vyčerpaně, ale přitom tak stále nadrženě… ale únava a vzpomínka na absolvovanou cestu mne doslova a do písmene pomalu donutila ke spánku na jejím ramenu. V blízkosti voňavých vlasů. Opřen o nahé tělo zmožené sexem…..