Když je člověku špatně, tak by měl psát. Měl by si to všechno napsat a doufat v to že se uleví. Dnešní den začal hezky, s takovou nadějí a chutí. Radostí. Prostě tak jak by měl, ale všechno tak nějak zmizelo ve chvíli, kdy to všechno přišlo nazmar. Jsem z toho smutný. Proč ? Protože jsem asi divnej, asi opravdu.. Moc jsem se těšil, že ji zas na chvíli uvidím, že ji ucítím, ale nakonec mám smůlu. Protože je nemocná.
Achjo. Proč mne takový věci prostě takhle strašně vezmou. Proč. Nejhorší na tom je, že jsem pak asi nesnesitelnej a že to může vypadat hrozně. Ale né vždy to je tak jak myslím. Já jsem v tomhle asi hroznej, já jsem tak náročnej na společnost někoho koho mám rád až to pro některý může bejt až protivný. Já bych se vlastně ani nedivil, jenomže co mám dělat s tou touhou, s tím nutkáním, s tím že chci. Alespoň jsme se slyšeli, ale já po tom hovoru uronil pár slz. Proč slz? Protože mi chybí. Kde jsou ty doby kdy jsem snesl i vztah na dálku. I když, máme spolu vůbec nějaký vztah? Vůbec jsme se o tom nebavili. Bojím se o tom bavit, obzvláště když mi v hlavě stále něco vrtá.
K tomu všemu mám jít dneska po třetí do práce, nevím moc co mám čekat snad jen to že ve 12. budu mít školení. Tak jsem zvědav, všechno. Už bych potřeboval abych vydělával. V kapse mám pár drobnejch. A cejtím se jako debil, protože nemám zaplaceno tolik věcí, že to je už opravdu na palici. Sice stále někde uvnitř mám to "happy" ale... přitom se teď zrovna v tuhle chvíli cejtím. Neříkám to raději nikde, jenom to píši sem. Ale asi ani tohle bych neměl, protože to je známka toho že jsem si to připustil, a to je špatně.
0 comments:
Okomentovat