Možná se tomu všemu říká předčasná radost, unáhlený závěry nebo jenom a prostě milenecká slepota. Posledních pár dní když mi nebylo zrovna ok, jsem se trošku začal obávat toho že né vše je takový jak vypadá. Začal jsem přemýšlet kde je chyba, jestli ve mne, nebo v ní nebo prostě jenom v tom že jsme něco společně tak uspěchali. Ale možná to tak všechno mělo bejt. Je to všechno jenom o tom co by kdyby možná. Ničeho nelituji, všechno je otevřený. Všechny dveře, kromě těch vedoucích zpátky. Někde v dáli jsem možná slyšel vrznout i ty dveře od krve, poškrábané z poza kterých vycházejí tóny smutku.
Nerad bych si vůbec něco takovýho připustil, kdybychom o tom nemluvili. Nebo, jak to říct. Spíše kdybych nepáčil z té roztomilé ale smutné bytosti v mé posteli ta slova, která by mi měla trošku otevřít oči, ukázat cestu k tomu co není úplně správně. Ale to se stává, já jsem člověk moc pozornej a obvykle stejně potřebuji pozornost. Něčí. Snažím se to rozdělit mezi více lidí. Což by možná mohlo bejt zajimavou cestou jak se do budoucna vyhnout jakýkoliv nesnesitelný bolesti vzniklý díky nějakýmu pošramocenýmu vztahu. A to nemusí jít ani tak o milostný, ale jde i o přátelství a jiný druhy mezilidských vztahů.
V práci to není vůbec takový jaký jsem si to vysnil, z části je to teda asi tím že nemám ještě v malíčku vše co bych asi měl mít. Z části je to lidma, z části je to vůbec tím jakej mám zrovna tak nějak duševní stav. Protože jak jsem již psal v posledních dnech to nebylo vůbec dobrý. Hlavně jsem nejedl. Byl jsem smutnej a hrozně mne uvnitř žrala ta situace s J., kterou jsem si hrozně zamiloval. Za neskutečně krátkou chvíli. A tak, že pro ni hořím. I když teď trošku míň, protože jsem ten oheň musel trošku uhasit, abych ji nečinil spíše nešťastnou než li šťastnou.
Včera jsem v zápalu večerní depky se spolubydlou stáhnul flašku Jamesona a ještě jsem od něj dostal pivo. Kecali jsme o různejch věcech, ale hlavně jsem měl vyprávěcí monology zas já. Ale to tak bejvá. Lidem vyprávím a vyprávím a vyprávím. A nemůžu se zastavit, do chvíle kdy není co pít. A to jsem si chtěl dát jenom jednoho panáka na to abych neměl takový nervy. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo. Vyprávění o dream jobu, Holandsko, cestování a lásky mého života. To je vlastně to jediný co v životě mám, vzpomínky na to co jsem kdy zažil. Ostatně žádnej jinej majetek nedosahuje takových hodnot jako právě tohle.
Ještě bych mohl zmínit to, že včera jsem se po čtyřech dnech mohl konečně najíst. Mohla za to J. která mi svým způsobem vnutila svou pomoc. Ale jsem za to moc rád, i když jsem se v první chvíli cejtil jako absolutně neschopnej člověk. Kor když jsem předtím byl jako hromádka neštěstí. Dokonce i slzy se vyskytly. Brečím poměrně často. Tedy, když nemám co jíst, když se mi nic nedaří a jsem smutný. Pomáhá to, ale nesmí se to přehnat. A jakože jsem to asi přehnal. Pak se mi chtělo akorát spát. A byl jsem chvílema i dost neklidný. U jednoho klienta mi přeskakoval hlas. Vypadal jsem asi dost nedůvěřivě. Vypadalo to jako bych se bál. Nebál jsem se, jenom mne uvnitř pohltil nějaký strach.
0 comments:
Okomentovat