Živoucí sen

Všechno se uklidňuje. Z plavby po rozbouřeném moři se stává vcelku pohodová plavba. Ale všichni moc dobře víme, že to tak nemusí být dlouho. Že bouřka klidně čeká za rohem. A že to moře může bejt zase pěkně rozbouřený.

Jsem teď v takovém zvláštním stavu, je mi strašně dobře. Cejtím ten pocit, kterej tady dlouho nebyl. Nebo, nebyl.. On tady ani snad nemohl bejt. Sakra. Protože to prostě nešlo. Nefungovalo to a teď? Teď udeřil v plné síle a já i přes to že se jej trošku bojím ho přijimám, nebojuji s ním a jsem jím zcela ovládnut. Je to dobře?

Punkové bydlení na Žižkově, kterému jsem měl říkat domov jsem okamžitě zrušil. Včera jsem tam zabouchl klíče a dořešil poslední záležitosti okolo tohohle. O kus dál, ale je to blíž alespoň konečné tramvají i kdyby třeba těch nočních, ve kterých tak strašně rád usínám.

Zažívám pocity blaha a spokojenosti. Třeba minulou středu. Třeba tento pátek, třeba tuhle sobotu. Jako bych si žil svůj vlastní sen, jeho ztělesnění. Já to prostě vidím, cítím. Teda.. vlastně ji. Tak strašně mi voní. A to se známe tak strašně krátce, ale já mám pocit že se známe tak strašně dlouho. Snad i tisíce let, jak říká. Je to zvláštní, je to krásný.

Výborná káva.. ještě teď ji cítím. Výborné víno. Točená Plzeň. Toulky noční tramvají. Společné vaření/pečení. Jenom tak usměvavé hledění do očí. Pihy. Příjemné objetí když připravuji oběd. Hudba. Souhra myšlenek i našich těl v zápalu sexu... Kde jsi se vzala? Z mých snů? Neodejdeš? Neodcházej.

Zítra jdu poprvé do práce. Mám z toho hrůzu, nevím co si představit. Ale modlím se aby to bylo v pohodě, aby to bylo super. Aby to bylo všechno v jedný pozitivní rovnováze..