Už jsem si pomaličku zvykl na to svou pozornost věnovat lidem, kteří jsou za ni rádi mnohem víc. Tomu říkám celkem úspěch. Důsledky to má samozřejmě ale takové, přesně jaké jsem myslel že bude mít. Cejtím se teď asi tak jako předtím než jsem J. poznal. A to tedy tak, jako že "cynik". Tím tedy nechci říct, že bych úplně přišel o cit ale s každým dnem je to horší a horší. Jako taková ta dětská láska k někomu komu píšete vzkazy a zároveň koukáte na to jak je vyhazuje s úsměvem a marností do koše hned nedaleko. Stále se u toho člověk tak potupně směje. A ve chvíli kdy zmuchlaný vzkaz s milostným psaním letí k zemi, píšete hned druhý. Ten už si přečte. Ten bude lepší. Nechci teda říct, že bych psal nějaký vzkazy či něco, ale prostě si tak připadám. Ten pocit je totožný. Není to úplně příjemný, ale ty srdíčka v očích brzy přejdou a člověk nakonec zjistil, že byl opět tak akorát naivní blbec, co věřit snad v nějaký zázrak.
Včera a předevčírem mi byl pochválen úsměv. Nevím sic jestli to byla lichotka oprávněná, či upřímně myšlená, ale musím říci, že mne strašně potěšila. Člověk potřebuje občas slyšet od někoho něco hezkého a pokud je to v podstatě úplně někdo cizí a vzdálený a snaží se Vás i povzbudit, tak je to ještě příjemnější. Obzvláště jsou li Vaše zájmy zcela ohroženy neznámou silou zvenčí. Vůbec, jsou ohroženy celkově. Bojím se i o ta slova co jsem napsal do toho deníku, který nám měl sloužit jako zápisník toho co bychom chtěli. Společně. Jsou ohrožena tak že mohou samovolně vzplát a zmizet někde v kouři.
Na zdi mi stále visí blbenka ukazujíc můj týdenní cíl. Stanovil jsem si ho celkem nadsazeně, ale celkem i rozumně k tomu co jsem viděl a slyšel. 10 objednávek, to byl celkem rozumný "rozpočet" na tento týden. Bohužel však plán je splněn asi tak, že jedna objednávka je jistá. Druhá je podepsaná, ale budou se řešit detaily příští týden. Nechci bejt negáč, ale asi 10 tenhle tejden nezvládnu. Asi možná i kvůli tomu, že vím, že ty lidi připravím o pár kaček kvůli tomu že nestihnou vypovědět stávajícího providera v termínu, který bych jim mohl krásně kompenzovat. Prostě se to už nestihne. Taky ještě ani nemám vlastně smlouvu, což je ode mne krajně nezodpovědné. Co se dá však dělat. Provolávám své peníze z paušálu na to abych si potvrdil schůzky, či řešil podobný kraviny okolo a přitom jsem zatím vydělal pouhopouhých pár stovek. Zase se v tom životě pěkně plácám - kde je ten optimismus, který tak nějak vzplanul kolem 12. ? Mizí pomalu a jistě s J. ? Asi...
Blíží se konec měsíce a já se stále tak děsím toho všeho co se za mnou vláčí v podobě závazků. Mám pocit že za poslední půlrok to všechno vzrostlo natolik, že to už nemůžu vůbec ukočírovat. Teď mi pomáhej osude aby to nedopadlo špatně. Jsou to takový částky, že mi z toho není vůbec dobře. Jako, né zas takový obrovský sumy jako některých mých známých či jiných cizích lidí se kterými jsem o tomhle vedl debatu ale i přesto mne to pořádně uvnitř žere. Asi jsem moc slušňák na tohle. Taky se děsím setkání s V. né že bych se bál ho, ale spíše se bojím toho, že ho zklamu s tím že mu nebudu moci dát co jsem se zavázal mu dát. Jenom protože jsem udělal kravinu, která jsem doufal že se obratně vyřeší v průběhu ledna. A ono se to akorát tak celý posralo jak je vidno.
Jedno plus tady ale je a to že se trošku dává dokupy má únava a vůbec celkově ta pofidérní chřipka asi odchází, což je mimořádné plus. Taky je to tím, že jsem poznal pár lidí, kteří semnou chtějí občas debatovat. A to né uplně tak novejch, jako spíše že jsem zalovil ve starších známostech. V. z Berouna celkem pravidelně zvedá telefon a poslouchá mé řeči. Dokonce na ně plynule reaguje a vede semnou rozhovor jako s kamarádem. Za což jsem jí moc vděčnej, protože aspoň takhle s ní mohu bejt v kontaktu. I když bych třeba zase klidně dal rum na nábřeží, i když by po tom asi nenásledoval můj odchod za A. protože A. už v mém životě nijak nefiguruje. Tentokrát by to bylo naopak a právě ona by byla ta, která by se za někým "vracela".
0 comments:
Okomentovat