"Jak často ti příjde na mysl?"
"Často, téměř pokaždé když se mi v hlavě vybaví, téměř tak často jako mám potřebu obejmutí."
"Jo, to znám. To je přesně takový, jako divný."
"Není, asi se ale uškytá..."
Spontánní víkendové záležitosti jako s Veverkou na opuštěném hřbitově, jako páteční vysedávání v Žižkovské hospodě u Slovanské Lípy a vůbec tak nějak i neděle byla taková strašně nabitá. K. měla narozeniny a já jsem tak strašně chtěl udělat nějakou velkou spontánnost, třeba.. prostě jenom tak přijet na pár hodin a dát jí vše ze sebe. Na pár pouhých hodin. Chtěl jsem jí tak moc vidět, ale moc nám to nevyšlo. Jednoduše proto, protože rodinná oslava. Ale to nevadí, ono se to kompenzovalo aspoň po telefonu. Trošku. Brzy se však utrhnu zase ze řetězu a skončím v tom objetí. Vsaď se Moody. Bude to tak. Zase. Brzy. Večír jsem se vydal pro tašku, kterou jsem v pátek ve stavu opilém nechal o kamaráda, pak už to bylo jenom takový všechno ovíněný a na obláčku plující. Moody se teda řádně zkosil. Na konec tejdne.
"Pojď semnou, já nikam nejdu! Jdeš! Moody! Sakra!" - A stejně to byl sólokapr.
Nějak jsem se do toho pondělí přelil. Nevím jak se mi to povedlo ale nocí dlouhou toulal jsem se, sklenku v ruce jsem stále držel a bylo to zvláštní. Vracet se za světla se sklenicí vína v ruce. Bez vína. Nevyspalej. Zhulenej. Takhle začít tejden? Masný vlasy, smrad z huby. Dospávání spánkového deficitu. Moody, tohle by nešlo! No tohle...! Ještě k tomu je dneska v práci celkem frmol a tak se mi kalendář zaplnil schůzkami natolik, že vůbec nevím jak to udělat aby to všechno bylo v cajku. Na každýho půl hodiny, to bude muset bejt fofr! A to nepočítám přesuny mezi jednotlivci, to bude něco. Každopádně dneska bych aspoň dvě, tři objednávky mohl dát. Blíží se mi konec měsíce a potřebuju aby příští výplata byla rozumná. Abych pak zase mohl chvíli užívat radostí života. Zase bych se mohl chvíli smát.
0 comments:
Okomentovat