Příběh míst

Místa opuštěná.. Zašlá... Přesto ještě stále dokáží v člověku vyvolat nějaké pocity. Ať už jsou to pocity strachu, úzkosti, nebo vzpomínek, lze si všimnout toho že tato místa žijí i když jsou zřejmě už dávno lidmi pohřbená, zničená, opuštěná. Stačí takové místo navštívit a chvíli mu naslouchat. Ono samo o sobě rádo prozradí, čím bylo. Nemusí jít úplně o staré budovy, či zaniklá místa, jejichž slávu připomínají už jen zničené ploty či staré cedule. Může jít i o místa, která stále fungují a jsou relativně nová. Mohlo se na těchto místech stát něco spojeného s vámi, mohlo to být místo prvního rande, mohlo to bejt místo častého loučení, mohlo to bejt cokoliv na co si na tomto místě vzpomenete.

Dost často se mi tady v Praze stává, že si na různých místech doslova vybavím situace, které se tady odehrály. Vzpomenu si do posledních detailů na to jak jsem se cítil a doslova si tu chvíli buď užiji a nebo se jí nechám doslova zničit. Je to i není to dobře. Ale já popravdě dost rád vzpomínám na situace jež se odehrály, vzpomínám i na lidi, kteří byli přítomni. Vím že bych asi v některých případech moc neměl, protože tím jdu akorát proti sobě. Já vím. Já vím. Neumím to ale zatím moc ovládat.

Poslední dobou jsem takových míst navštívil hned několik, dokonce i možná záměrně. Jak jinak, že ano milý Moody. Pražská nádraží na trati do Kralup či Rakovníka. Dejvické nádraží. Masarykovo. Byl jsem v noci na Dívčích hradech, koukat na to jak se Praha v noci třpytí. V Grébovce. Ve starý ulici kde jsem bydlel. Všechno se mi v tu chvíli tak nějak začalo vybavovat a já nevěděl jak s tím pracovat. Jak se tomu postavit. Nakonec jsem si to vlastně jenom užil na úkor reality.

Jedním z míst, které teď dostalo také svůj příběh je například Depo Hostivař. Né že by bylo něčím tak docela zvláštní, ale bylo to místo odkud jezdí autobus na Čerňák a to bylo klíčové pro někoho z nedávných chvil. Pokaždé když tam jedu, celkem se obávám toho že tam tu osobu potkám. Přitom nechci, i chci. To je to. Nechci protože bych viděl ztělesnění nějakého neúspěchu - "O čem to jako Moody píšeš? Hrabe ti? Jaký úspěch či neúspěch? Tohle bylo jenom kvůli tomu že si byl naivní a měl si očekávání! Základem je nemít očekávání!". Je to kravina já vím. Ale prostě necejtím se tam dobře. Asi tam budu muset přestat jezdit, jenže jak to mám asi udělat když teď musím pracovat asi 200 metrů od toho kde bydlí? To je snad naschvál!

Byl jsem taky koukat na západ slunce z Vítkova. Bylo to krásný i když kolem mne bylo strašně moc zamilovanejch lidí. Já si to užíval sám a s jedinou myšlenkou. "Proč jsem tady nikdy nikoho nevzal?" Tuhle myšlenku zcela zničil kamarád, který mi připomněl že jsem tam někoho vzal a že u toho dokonce byl. Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem si vzpomněl! Bylo to když byla Muzejní noc, bylo to když jsme všichni špinaví po Styxu užívali noci. Byla tam A. (takže nakonec vlastně vzal...). Nevím proč jsem si na to na místě nevzpomněl, ale vzpomněl jsem si až poté co mi to bylo připomenuto. Nějaký zašlý šuplíček vzpomínek. Kompromitující materiál. Fotky. Výkupné. Lazarská. Já vím. Už si dokonale vzpomínám.

Poslední zmíněné, asi Barrandovské terasy. Hvězdný prach. Příběhů mnoho. Záletnictví. Gurmánství. Požitkářství. Výhledy. Dům na skále. Prezidentská setkání. Francouzská kuchyně. Určitě to tady vonělo kávou v ranních hodinách. Určitě zde hrála hudba. Vonělo jídlo. Lidé se smáli i plakali. Nic však ve spojení semnou. To všechno odvál čas....