Někde mezi mnou a Tebou

Hranice mezi několika napitími a stavem mezi spokojeností a opilostí, byla absolutně nepříjemná. Nebyla tady poprvé a já na ni zapomněl. Sebedestruktivní depresivní stav. Nenávist k sobě samému. Nesnášenlivost k čemukoliv co jsem kdy udělal a udělám, tedy vlastně už (ne)udělám. Zblblé psaní. Útěk před všemi. Rušení Twitteru. A několika málo lidem řečené sbohem. Vlastně zcela spontánní rozhodnutí zmizet ze života. Hloupé. Smutné. Lidi mne začnou nenávidět. Protože je to taky bolí. Jenom to pomyšlení. Nevážím si ničeho v takovém stavu. Ničeho. Najednou mi to bylo jedno. I když nebylo. Chtěl jsem tak moc někoho poblíž. Nikdo tady však nebyl. Volal jsem K. dlouho. Moc dlouho. Slyšel jsem opět její hlas.

Vypadl jsem z domu s brambůrky v ruce a mířil jsem si to rovnou na nádraží. Chtěl jsem snad skončit pod koly jednoho z vlaků, který dnes už nikoho nesvezou? Které už jenom tak jedou tmou do míst, kde v noci budou spát? Strašnice? To je místo častých nehod tohoto typu. Probouzí se však ve mne empatie k člověku, který se zřejmě po dlouhé celodenní službě lidem už těší až z mašinky výjde a vrátí se domů. Za svou rodinou. Za někým koho má rád. A nebo třeba jenom sám k sobě. Stojím na začátku nástupiště a koukám mu přímo do očí. Dálková světla mne ozařují a K. v telefonu nechápala mého počínání. Já tam jenom stál a hleděl. Mohl to bejt krok tam, krok zpět. A nebo vůbec nikam. Když se blížil k nástupišti, zhasínal ta světla. Jenom tak dojížděl. Aby mohl vzít těch pár lidí jedoucích ty dvě další stanice. Jel pomalu. Téměř nešel slyšet ale když projel, vítr si mi pohrál s vlasy. Odlesky kolejí zmizely pod koly. Já dále stál a hleděl jenom na tu šmouhu, která se kolem mne protáhla jako rozmazaný dětský obrázek.

Na nebi svítil nádherný měsíc. Asi možná proto jsem jen koukal na světla červená jak v dáli mizí. Řekl jsem že je budu následovat. Půjdu za nimi. Pomalým krokem. Opatrně aby se mi nic nestalo. Nemohl bych tady přeci nechat K. a všechny. Je to trapné. Začínám střízlivět. Sedím pod návěstidlem a těším se na hluk, který vydává jedoucí vlak. Vím že brzy pojede. Cokoliv. Děsně se leknu když to návěstidlo mění návěstní znak. Je to nějaká mechanika či co to je. Málem jsem z toho až skočil pod ten projíždějící vlak. Né že bych chtěl. Prostě jsem se neskutečně lekl. Vlak zmizel v dáli. Z hluboka jsem dýchal. Totálně vyděšen. Tak blízko. Uf. Raději bych měl odejít. Brzy přijede další. Lekám se podruhé. Chci s ním odjet a s K. si stále povídám. Ten její hlas mne doslova nechává vystřízlivět do té prazvláštní reality. Kde ona je i není. Kde ona bude i nebude. Kde to bude všechno vlastně strašně zvláštní. A zase jako že je.

Měsíc zářil, koleje se leskly, lampy svítily

Usedám do jednoho z posledních vlaků směr Praha Hlavní nádraží. Ona si tu jízdu užívá semnou. Leží přitom však ve své posteli a povídá mi, jaké to je slyšet někoho takhle, volat z vlaku. Když má vlaky taky ráda. Povídal jsem jí v čem jedu. Vinohradský tunel přerušil mé povídání. Ale pochopila to a znovu mi telefon zvedla... Pobíhal jsem s ní po nádraží. Nedržel jsem ji však při tom za ruku ale, držel jsem jí u telefonu. Poslouchej Kláro, nádražní ruch. Popisování detailů. Lidé se baví. Zřejmě jedou na párty. Smějou se. Chystají se cestovat. Vidím že tam stojí Excelsior. Běžím do schodů. Popisuju jí co vidím. Radím malý rodince, že s tím vlakem do Olomouce opravdu dojedou. Chce slyšet lokomotivu. Stojí tady Banán. Povídám jí o něm. Má otevřený stanoviště a čeká na odjezd. Má pět minut zpoždění. Hledím na ní a čekám až píšťalka odpíská odjezd. Až vlak odjede na dlouhou cestu až do Košic. Teplo z ventilátorů mne doslova obejme, jako by tady stála ona. Mihne se kolem mne něco přes deset vozů a já běžím na šesté nástupiště. "Stojí tady jedna Hydra, poslouchej má nádherný zvuk. Má dokonce jméno, je to Karel. Tyhle mašinky mají jméno." Odjíždí. Musím běžet na svůj vlak. Noční prohlídka nádraží s Moodym. Jednou tě tady provedu.

Jako z Nebela

Po cestě domů mne její hlas neopouští, už je mi mnohem líp. Protože jsem někomu mohl trošku udělat radost. I sobě vlastně. Tyhle chvíle jsou totiž nádherné. I když jsem tam byl vlastně "sám" a nemohl jsem jí tam provést jenom tak, užíval jsem si každého detailu. Kromě její milé společnosti. Dobíhám poslední vlak do Benešova. Svezu se jen kousek. Můžu? Po cestě se pomaličku konverzace plynule mění ve zvrhlou. Dobíhám nějaký noční autobus. Otvírá kvůli mne ještě přední dveře. Díky. Doveze mne na Strašnickou. Pomalu si to kráčím domů a K. je při tom tak roztoužená. Chce abych jí zase vyprávěl jak bych jí celou zničil. Není to jenom jednou... pokračuje to u mne v posteli a já se k tomu přidávám. Né jednou... Dvakrát. Třikrát. Miluju když můžu slyšet jak tomu celá propadne. Ah...... Jdu spát.... Mám tě rád.