Schovej se a nedýchej, příjdu a nebudeš stačit dýchat

Ospalé páteční dopoledne, nehezká vyhlídka smutného večera a nejistá práce. Venku je strašně krásně a já bych tak rád věděl že nikam nemusím, ale potřebuju peníze. Takže bych stejně šel a to odpoledne si tam odbyl. Potkávám se v nádražním ruchu se svým otcem, trvá to však chvíli a smutně mu sděluji, že s ním do Karviné nejedu, protože nemám peníze. Tak se chvíli bavíme a já už vymejšlím, co bude když dnes nebudu muset do práce. Budu zase pít? Budu zase plodit nějaký kraviny tady na blog? Píšu si od rána s K. to tak poslední dobou děláme a celkem mne to drží na vodou. A já se tak okrajově zmíním, že nevím co s časem a že jestli bych nemohl dostat radu. Rada zněla jednoznačně. "Přijeď do tady ke mně ty prevíte!" Zkoušela to už slušně, už jsme se měli sejít dávno. Ale nevyšlo to a teď? Teď na to šla tvrdě a to ve mne nějak něčím pohnulo. Rozhodl jsem se odepsat že ano, že jen mrknu kolik mám peněz a že asi ano. Že ji rád konečně uvidím.

Proplétám se ulicema autobusem a tramvají, volám s ní a přemýšlím jak to všechno udělat? Jet stopem? Nebo vlakem? Nebo letět letadlem jen abych tam byl co nejdříve? Nakonec vymyslíme plán, který zní prostě přijeď v kolik to výjde a já si tě někde vyzvednu. Zajišťuju odvoz přes jizdomat a shodou okolností tam zrovna za rozumný peníz někdo vyráží v půl čtvrtý až téměř tam, kam potřebuji. To je znamení, že mám jet. Začíná to ve mne vřít. Je to tak šílený. Prostě se uprostřed dne sebrat a vyrazit za téměř neznámým děvčetem do téměř dvou set kilometrů vzdálenýho městečka. Ale stejně to udělám. Potvrdím. A vyrážím na cestu. Po dálnici si to drncáme v nějaký Feldě, cesta neutíká a je to takový táhlý. Je to sice z 70% po dálnici ale pak už to jsou samý normální cesty. Byl jsem nějakej unavenej. Začínal jsem se strachovat, co když to zruší a já dojedu do cíle a budu mít pěknou smůlu. A vůbec, jak se dostanu zítra domů? Stopem? V sobotu? Odtamtud? Těžko. Navíc má pršet, připomíná spolujezdec. Sakra. Stres se mnou cloumal.

Do cíle jsem dorazil někdy kolem půl sedmý. Čekal jsem vřelé přivítání na zastávce, ale nekonalo se. Začal jsem se trošku bát o to jak tohle dopadne. Připraven jsem však byl na vše. Nakonec se scházíme kolem sedmý na náměstí onoho městečka. Končím v jejím objetí. Malé, skromné, radostné objetí. Prohlížím si ji v rychlosti. Je přesně taková jakou jsem si ji představoval. Byl jsem z toho moc rád, líbila se mi. Plán zněl jasně, koupíme si nějaký pití. Je přeci pátek a konverzace nám půjde lépe. Vyrážíme do místního obchodu, kde vybíráme docela dlouho nějaký pití. Víno? Tvrdej? Končíme u rumu a koly. Něco na zub v podobě chipsů a můžeme jít platit. "Moody dáš si chips?"

Vydáváme se k ní domů. Bydlí ve starém domě s úplně zvláštní atmosférou. Bylo to zvláštní když jsme do toho domu vstoupili. Cejtil jsem z něho něco neobyčejnýho, což vlastně jen posilovalo můj dojem z ní. Na chodbě stálo kolo, které bylo téměř totožné s mým. Schody vrzaly. Šli jsme do posledního patra. Rychlá prohlídka bytu a vyslovení plánu. Plán byl bezesporu strašně šílený. Šílený v tom, že jsem byl jako tajný milenec. Uschován. Potají. Né však před partnerem nýbrž před rodiči. Bylo to vzrušující. Poslouchat běžný denní rozhovor rodičů za sádrokartonovou stěnou a nemoci se pomalu ani hnout. Čekal jsem na to až usnou. Až K. zamnou příjde a vysvobodí mne dalším objetím z tohoto bytí. Byla mi zima. Přemýšlel jsem. Bál jsem se, že si spolu moc chvil neužijem. Že příjde unavená, že ani nebudem pít, že to bude celý smutný. Nebylo.

Když přišla vymyslela provizorní ležení pro oba. Mohli jsme jenom tak ležet. V objetí. Mohl jsem přivonět k jejím vlasům. Povídali jsme si. A já jsem se s ní cítil strašně dobře. Bylo mi to opravdu moc příjemné. Trvalo to. Její rodiče né a né jít spát a tak se o mne nesmělo vědět. Jenže.. pár doteků. Pár pohlazení. Pár poškrábání a naše nevinné ležení se zvrhlo. Dostal jsem strašnou chuť ji políbit. Trvalo mi to. Bylo to takové, hezké, milé.. rozvážné, snad i troufalé. Nakonec jsme se políbili. Poznávací políbení a pár dalších polibků se v průběhu chvil změnilo ve vášnivé "chci tě a teď tě tu mám". Začal jsem se pomalu oddávat, začal jsem z ní cítit radost, že se tak stalo. Vzrušení. Touhu. Zvědavost. Rodiče odcházejí spát. Jdeme do postele. Vše pokračuje, na pití se zapomnělo. Není třeba otupit smysly, všechno vyplývá tak přirozeně. Což je neobvyklé. Líbí se mi to a nechávám se tou chvíli unést. Dotýkám se celýho jejího těla. Každou část jsem opatrně prozkoumal. Až nakonec užíval jsem pohledu na její nahé tělo, v přítmí. Bože. Vře to ve mne. Souložíme spolu. Nejednou. Je to úžasný. Užívá si to. I přes to, že musíme bejt téměř ticho. O to je to ale víc vzrušující. Ležíme vyčerpaně v objetí, povídáme si... Usínám o mikrospánku, najednou sedí polonahá se svým hudebním nástrojem, hraje v půlce noci potichoučku na cello. Ah. Nepřestávej, i když vlastně jenom zkoušíš.

Snídáme ratatouille, společně z jedný misky. S chlebem. Je to výborné. Náhodné úsměvy ve svitu lampičky. Líbíš se mi. Celou bych si tě nejraději odvezl do Prahy. Věnoval se ti takhle celý dny. Škoda že jsi tady, a já tady. Ah! Pojďme se spolu dál smát. Odcházíme potají z bytu. Nesu boty v ruce. Schody vržou. Dveře za námi ukončují mírný strach z objevení. Opadá vzrušení. Pijem rum na železničním vagónu. Je však velká zima. Pijem stále na jiných místech. Zvrhle se provokujem. Povídáme si a stále se smějem. Děláme naprostý kraviny. Fotíme fotky. Pijem. Oddáváme se zvrhlostem na veřejnosti. Na nádraží. Na zastávce. Všude. Nemám tě dost. A chci tě. Chci tě ještě jednou cítit. Chci slyšet, jak sténáš: "Ach Moody!" Jsem tím teď posedlý. Nezbavím se toho zase jenom tak. Milion polibků. Letmých. Dlouhých. Vášnivých. Hrátky s jídlem. Kraviny. Bublifuk a bublinky. Společný fotky. Kočičky. Tvý hnědý oči. Tvý voňavý vlasy. Vlak ve dvanáct tohle všechno ukončí. Hledím jen na tvůj poslední úsměv předtím než odejdeš z nádraží. Uvidíme se? Já chci.

//edit: Všichni předem víme jak tohle dopadne. Abych si ušetřil psaní o mé naivitě, o tom jak nic nechápu a vůbec všem co tomuhle vždycky následuje. Tak to píši rovnou. Že jsem naivní idiot, kterej by měl být zbaven práva na to užít citů. Protože jestli je sebevražda špatná, tak tyhle mé propadnutí jsou mnohem mnohem horší..... Kdo chce kam.... Chápete?