Prázdno nikde nic

Venku je sice krásný počasí, sice vstávám vcelku s příjemnou náladou. Ale i přesto mne tam někde trápí pár věcí. Hlavně tedy to jací jsou dneska lidi. Vůbec, když pominu nějaký nevychovance z práce, který si domluvěj schůzku a pak se na ni prostě vyserou. Fajn. Ale, že mne ignoruje dost jinejch lidí okolo, to mne už uvnitř dost pálí. Já prostě nechci, snad ani poznávat jiný lidi jen protože to semnou vždycky dopadne takhle. Oni se vzdálej co to jde a pak mne ignorujou. Nenapíšou. Nic.

Nějak asi téměř dva tejdny zpět se mi na mysl dostala A. a přišla příležitost jí napsat. Napsal jsem. Chtěl sem. Něco uvnitř mi říkalo, že musím. A já to fakt udělal. Jako by mi to všechno hezký kdysi za to stálo. Jako byl to byl ten nikdy nekončící vděk. Nebo, jak to popsat. Vyměnili jsme si pár vět, ale pak zase zmizela. Smazala si mne a je to všechno jako dřív. Asi to mělo bejt takový připomenutí, toho o co jsem přišel, nebo já nevím. Jestli to byl záměr, či cokoliv jinýho. Nevyznám se už v ničem.

Další je taková J. ta semnou v minulým tejdnu chtěla mít řeč. Myslíte že se ozvala? Ne. Opět jako by snad chtěla otevřít tu ránu, která pomalu zasychala. Prostě asi chtěla. Všichni to asi teď budou dělat. Vždycky do mne rýpnou, ale pořádně. Abych se v tom zas utopil. Bodaj do mne jako do býka v aréně. Nerozumím tomu. Přitom to k ničemu nevede. Snad jen k tomu, že je mi z toho na nic. To opravdu chceš?

Pak se tady objevila i nějaká S. někde na lidé.cz ale stejně, stejně je to celý divný. Buď se jí něco stalo a nebo má plnou zadnici mých keců, který věčně na netu produkuju. Kdo by tak poslouchal nějakého idiota Moodyho. Že jo. Pak mne taky docela naštval můj otec, kterej je tady nedaleko na školení ale nebude schopný se vůbec za celý tejden doplahočit do několik desítek km vzdálený Prahy za svým synem. Víte, celkem  bych rád se svým tátou někam šel. Něco mu tady ukázal. Ale mu je to asi ukradený. A raději, řekne...: "To asi nepůjde." Přemejšlím jestli se vůbec někdy zajímá o to jak se mám, kde bydlím a co dělám. Příjde mi, že ne... Že je to asi dávná minulost. Jestli vůbec.

Vstávám ráno brzy, ani nevím proč. Asi protože se chci těšit z dalšího dne, ale nějak mi to nejde. Je to celý nějaký na nic. S každou další hodinou je to pak celý na nic. Kolem třetí se mi chce spát. A kolem čtvrtý už jsem totálně nabručenej. Jako bych na každý den dostal jenom kousíček radosti a tu bych mohl využít jen v tento omezený čas. Chtěl bych se zase radovat celý dny z něčí přítomnosti. Z něčích doteků. Z někoho.

"Chtěl bych ti připravit kávu. Hledět na to jak si ji vychutnáváš. Jak s každým douškem cítíš to teplo, které tě hřeje. Chtěl bych za tebou stát a cítit tvé vlasy. Voní? Voní. Chci opět cítit tvou vůni. Protože mi voníš."