Setkání s dívkou ze snů

Bylo to odpoledne vystřižený jako ze špatnýho filmu o někom kdo se zrovna přistěhoval do milionového města odněkud z chudého kraje a mohl si vybrat jenom takové podivné bydlení v pochybné čtvrti. Jednopokojový byt, dalo by se říct starobylá garsonka s pochybnou koupelnou přes chodbu. Bez tepla, bez teplé vody. Jeden by tomu řekl punkové bydlení. A ono tomu tak taky bylo. Na zdech visela stará vlajka Black Sabath z postele vlála zašlá mexická vlajka s cizojačnými nápisy z nedávné mezinárodní pařby, která se na tomto místě konala. Přes zašlá okna člověk mohl občas nahlédnout do ulice, po které se proháněly nekonečné kolony aut a autobusů. Mezi okny bylo pár divných potravin, které zde byly uchovány jako v provizorní ledničce. Jiná možnost zde nebyla. Skrz špinavou zeď šlo poslouchat zprávy hrající v televizi u sousedů. V kuchyni to vypadalo jako by tady někdo vařil snad před tisíci lety, jestli vůbec.

Seděl jsem tam u z půlky utřeného stolu a hleděl do svého počítače a přemýšlel co s tím. Jak to tady vůbec přežiju a jestli to tady vůbec přežít chci. Už nějakou dobu předtím, jsem si na internetu vystavil inzerát poptávajíc duši, která mi to pomůže zvládnout. Několik se jich ozvalo, ale v ten den to byla jedna jediná, který jsem hned odepsal. Tušil jsem že společnost potřebuji, že potřebuji někoho s kým tohle ustojím. A ona se nabídla v pravou chvíli. Dohodli jsme se na povídání na Skype a to jsme během chvíle realizovali. Já jsem se těšil z něčí společnosti, nemusel jsem myslet na dění okolo ale ono to vždycky stejně nějak přišlo. Přišlo a nezmizelo.

Zdálo se, že jsme se hledali až jsme se našli. Opravdu jsme si padli do noty a já si začal naší konverzace velmi cenit. Docela rychle jsme během nich zjistili že bychom si možná mohli rozumět i z očí do očí a tak během několika rychlých dní padlo pozvání na posezení nad zlatavým mokem. Těšil jsem se na to až se poznáme i osobně a né jen skrz pár písmenek přenesených po internetu. Jednoho dne, dne předcházejícího den kdy jsme tak měli učinit přišla nabídka s pozváním na kávu. Večer. Někdy po osmé. Byl jsem tak nedočkavý a s velkou radostí jsem nabídku přijal. Těšil jsem se mnohem víc a co víc, kolem osmé jsem vyrážel na místo setkání.

Původně jsme měli dohodnut sraz někde v centru asi na Můstku, ale to jsem kvůli tomu že jsem moc nestíhal musel přehodnotit a navrhnout třeba Floru. Návrh byl přijat a já letěl tam. Očekával jsem setkání někde né na povrchu, nicméně nakonec se mělo konat před obchoďákem. Chvíli jsme se hledali až jsme se nakonec i našli. Vyšel jsem po schodech do prvního patra a mířil přímo k ní. V dálce stála malá postava. S hnědými vlasy. Čím blíž jsem byl, tím rychleji mi bušilo srdce. Stres z prvního setkání však během chvíle pominul a já na přivítání objal J. Se svou slabostí pro vzrůstově malý holky jsem byl neskutečně nadšenej. Líbila se mi. Už na první pohled. V tu chvíli jsem si ale neuvědomoval vůbec nic z toho co by tohle mohlo znamenat.

Potřeboval jsem v ten den udělat operaci kulový blesk a to takovou, že převezu věci z bytu alá punkové bydlení do bytu který jsem si domluvil sekundárně. Měla to být rychlá akce, rychlý útěk a trošku jsem k tomu zneužil právě ji. Né naschvál, chtěl jsem ji ukázat to o čem jsme si psali. A také si vzít jeden batoh a druhej vyzvednout až druhý den. Stihli jsme to však všechno v jeden den. Tedy, v ten večer. Nabídla se, že to všechno poberem naráz a že to odvezem ať už se sem nemusím nejlépe nikdy vracet. Což bylo milé. Pobrali jsme veškerou bagáž a vydali jsme se do novýho bytu, kde jsem jenom hodil věci za dveře a mohli jsme vyrazit na zmíněný kafe.

Útočiště nám poskytla nějaká hospůdka s tankovou Plzní. (Kam zmizelo to kafe?) Asi je Vám to jasný. Prostě z něj sešlo a najednou jsme seděli nad točenou Plzní. Seděla naproti mně u stolu pro dva. Pivo krásně pěnilo. A ona voněla. Zkoumal jsem ji pohledem. Koukal jsem na ty před zimou schovávající se pihy, koukal na vlasy který se leskly ve světle hospodském. Pivo pila s chutí, né s odporem. Občas nahlédla do telefonu, což mne mírně znervozňovalo. Bavili jsme se a pivo do nás teklo tempem mírně rychlým. Během chvíle jsme objednávali další a další. Hospodský se jen otáčel mezi hosty a nosil mírně podmíráky. Obvykle celé od pěny. Ale to vůbec nevadilo, hlavním tématem dne byla vlastně ona. V průběhu našich hovorů došlo i na to, že se budu muset kolem devátý zastavit ve starým bytě ve Vršovicích pro matraci. Přislíbila účast.

Bylo mi s ní příjemně, v hospodě bylo teplo a pivo bylo znamenité. Povídali jsme si a já se najednou nebál koukat jí do očí. Byl jsem v nich dočista ztracený. Měly takovou barvu, jakou jsem vždycky miloval. Měl jsem pocit, že spadla z nebe. Že se děje něco zvláštního, takhle po době bezcitné. To bylo takové to rychlé zabouchnutí. Ale také jsem někde uvnitř tušil, že tady se hraje asi jiná liga. Vypadala tak nedostupně. Tak… jako by tady nebyla pro mne. Ale ona byla a chtěla pokračovat v načatém večeru. Snažil jsem se abych jen něco nepodělal. Ale přitom všechno plynulo tak nějak přirozeně. Nic nebylo umělé. Nepřetvařoval jsem se. Nedělal jsem nic co by mne mohlo ukázat v jiném než pravém světle.

Po pár pivech a dlouhé debatě jsme oba přiznali chuť na cigaretu po třetím pivě. Někoho mi připomínala a začal jsem mít trošku divnej pocit. Chtěl jsem ty cigarety sehnat, abychom si mohli dát. Aby třeba to připomínání spočívalo i v něčem jiném než v cigaretách u piva. To už ale bylo hodně troufalé Moody. Piva jsme zaplatili. Teda… ona je zaplatila, já jsem je chtěl dojít zaplatit ale ona nechtěla ať za ní platím. Že nakonec zve ona mne přeci. Tak jsem to pozvání přijal s tím že další runda někde jinde bude na mne. Souhlasila. Opouštěli jsme lokál mírně připiti. Vyrazili jsme směr Vršovice.

V tramvaji jsem si užíval její přítomnosti a občasného závanu její vůně. Házelo to s námi ale stále jsme se usmívali. Bavili jsme se dál, tak nespoutaně. Byl jsem tak spokojenej. Vytrženej z reality. Tedy, vhozenej do té krásné reality kdy si máte s kým co říct. Na Koh-I-nooru jsme vyskočili a usídlili se na chvíli na zastávce při čekání na přípoj. Byla jí zima. Chtěl jsem jí půjčit svou bundu, aby se zahřála. Nakonec jsem ji ale objal a třel jí ruce o záda. V tu chvíli jsem se rozplýval nad vůní vlasů. Byly tak na dosah. Bál jsem se k nim přičichnout ale tak nenápadně jsem to stejně udělal. Byly hebké a strašně voněly. Doslova mi to zamotalo hlavu.

Ve starém bytě jsme vyzvedli mou starou matraci a přidal se k nám na chvíli i můj bejvalý spolubydlící. Nemohl jsem to překousnout, ale bylo to jen na chvíli. Natáčel jsem pro něj video pro ten beer challenge na Facebooku. A tak to vypadalo že si dá pivo jedno dvě a zmizí. Nezmizel. Trošku jsem se necítil když jsme tam seděli tak ve třech. Ona najednou musela svou pozornost směrovat na více stran, tedy na dvě. Byl jsem trošku odstrčený. Ale asi to byl záměr. Dali jsme tam pár piv. Po hodině a něco jsme odcházeli. S matrací, s vidličkou a s bejvalým spolubydlou, kterej nás opustil na konci ulice. Těšil jsem se opět z její společnosti. Dělali jsme kraviny, má matrace lítala ulicí. Letěla ze schodů. Smáli jsme se. Byli jsme doslova opilí.

V tramvaji jsme se smáli na celou tramvaj, dávali jsme jasně najevo jak jsme veselí. Pár opatrnejch dotyků. Zahleděnejch usměvavých pohledů. Pomalé opatrné přiblížení našich rtů. První políbení. Druhé. Třetí. Milionté. Vášnivé. Sladké. Byl jsem blízko těch pih. Dotýkal se těch vláčných rtů. Jeli jsme ke mne domů. Odnést matraci. Poté jsem jí měl odprovodit na autobus. Vyběhli jsme schody s tím že odnesu matraci do pokoje, kde si připravím spaní ať mohu přijít a rovnou ulehnout. Rozložil jsem matraci. Připravil postel. Vášnivě se po mne vrhla. Během chvíle dlouhých polibků byla zcela nahá a já se mohl kochat jejím malým tělíčkem, které zdobily menší prsa. Bylo mi vše najednou tak k dispozici… Nemohl jsem odolat. Mazlili jsme se nějakou chvíli a strašně chtěla mnohem víc než jen mazlení. A já nemohl odolat… Milovali jsme se. Tak vášnivě. Bylo to tak, zvláštní a přitom mi to stále něco připomínalo. Občas se její nehty zaryly do mých zad.  Užíval jsem si toho aktu, užíval jsem si toho že jejím tělem co chvílí proletí blesk orgasmu. Toho že si to vyloženě strašně užívá. Já sice měl problém s tím vyvrcholit, neb moc alkoholu… ale uvnitř jsem byl ukojen až až. Můj pokoj, první noc, křest jak se patří. Chudáci mí spolubydlící. Ještě teď to vidím před očima, v tom mízerném světle, které tady poskytovala svítilna mého telefonu. Svíjela se. Kousala se do rtů. A její vlasy byly po celé posteli.

Celý akt skončil v její náruči s políbením s krátkou debatou nad vážností našeho počínání. Bylo to jako z románu vystřižený, jako by opravdu spadla z nebes aby mne vytrhla z té prázdnoty po tom posledním z posledních. Po tom co jsem se cítil už jako člověk co nikdy nebude opětovat cit, protože už žádný nemá. Protože u někoho zůstal. Vypadalo to tak, nádherně. Nadějně. Silná slova. Velký plány. Bylo to moc brzy, uznávám. Ale to se u zázračných chvílí prostě děje. Cítil jsem, že to je správný a že nikdy nebude lepší chvíle než li teď. A protože všechno krásné asi netrvá věčně a protože jsem naivní, i tohle mohlo rychle skončit. Bylo to vlastně asi jenom takové povyražení, které se s kvantitou zhoršovalo až nakonec zcela zmizelo…. Všechno jednou pomine. Přesto si však milerád vzpomenu.