Přeskočíme zeď to bude asi nejvhodnější a nejrychlejší způsob jak překročit hranici mezi normální půdou a půdou s takovým určením. Na hranici těchto světů člověk jako by se cítil zmateně. Nerozhodně zdali skočit a ocitnout se tam, nebo se jen vrátit a opatrně a poslušně s úctou k opuštěnému místu nahlížet přes kamenou zeď, která zde evidentně vyrostla později než vůbec toto místo spatřilo světlo světa. Určitě toto místo nebylo ani nějak viditelně ohraničeno. Prostě jenom tak stálo v prostoru. V lese. Přístupné lesní zvěři, náhodným tulákům a truchlícím. Určitě bylo i obýváno. Třeba nějakým hlídačem mrtvých duší. Který se po nocích toulal uličkami mezi neuspořádanými náhrobky a krotil duše, které se vydaly na noční pouť. Určitě zde člověk v noci mohl zahlédnout takové ty neznámé záblesky mysli, pocity úzkosti. Bál jsem se, že něco takového na nás příjde i teď. Stmívalo se pomalu, neb již bylo celkem pozdě. Ale má touha a zvědavost tohle místo poznat byla moc silná. Dopadám z malé zídky na půdu pietní. Míša mi skáče na záda, tak abych jí co nejvíce usnadnil něco proti čemu celkem bojovala. Spatřím první pohozené náhrobky. Jako by se samy přemisťovaly nepozorovaně nocí, jako by byly ztělesněním mrtvých duší, které byly zkroceny a teď je jim propůjčena podoba náhrobku. Nebo snad byl někdo tak neuctivý? Třeba, čas? Vítr? Nebo..?
Ať už to bylo cokoliv, leží tady ve spadaném listí a čekají na to až je pohltí všudypřítomný břečťan, který se jenom tak plazí celým okolím a pohlcuje vše. Vše. Jména na náhrobcích brzy nebudou ani čitelná a tak jedinou vzpomínku v lidech vyvolají snad jen náhodné imaginace a spekulace o tom komu asi nechali pozůstalí vytvořit takový náhrobek. Vkusný. A přitom tak prostý. Data říkají, že zde leží již dlouho. Jací ti lidé asi byli? Jsou to náhrobky bývalých zaměstnanců? A nebo je pomatených duší z dob dřívějších? Na jaké nemoci se asi tak léčili? Umřeli přirozenou smrtí a nebo se doslova zbláznili k smrti? Co když to třeba jenom byli lidé, jež se stali obětí nedokonalé diagnózy? Nebo co když měli jenom nemoc, která byla projevem zmocnění se duše ďáblem? Nebo něčeho jiného..... Leží tady, zamčeni za branou, jako kdysi v ústavu.
V dáli se tyčí trosky nějaké budovy. Je to ta zmíněná stará márnice? Určitě. To už se však Míša v dálce mihotá a mne nějak těžknou víčka. Nechci spát. Je to jenom strašně divný. Přemýšlet tady o lidech, kteří jsou zde schovaní před světem. Ani jejich památka dnes již není přípustná. Proč? Provinili se něčím? Nebo jen u některých přesně sto a dvě léta navrch už není kdo by je oplakal?
Márnice se vybízí k návštěvě. K prozkoumání. Za okny které už okna připomínají pouze otvory ve zdi se ven doslova tlačí něco zvláštního. Leželi zde, přikryti bílým prostěradlem. Nebo i v rakvi, oblečeni na svou poslední pouť. Určitě se s nimi zde zdržoval i někdo podivínský. Někdo na koho lidé koukali skrz prsty. Někdo, kdo nikoho neměl, protože se věnoval jenom svým mrtvolám. Co když to byl právě ten krotitel? Vchod do podzemí. Možná sklep. Možná místo, kde mrtvoly ležely ladem a čekaly na pohřbení. Možná cokoliv jiného. Kladka na zdi značící manipulaci s něčím. Výtah? Nebo jen zdroj vody? To dnes může být už jen spekulace. Na dně leží starý oranžový hrnec. Dříví. A kladka je ke zdi přitisknutá. A pomalu se jí zmocňuje břečťan.
Uvnitř by člověk čekal snad cokoliv jenom né kufřík plný mobilních telefonů, pohozený tablet s pouzdrem s klávesnicí. Karty s motivem Prahy a mnoho dalších zvláštních věcí. Vypadalo to, jako by tady někdo zcela ztratil vše co měl. Bylo to děsivé. Jako by to byl pozůstatek někoho. Nebo, nějakého ducha, který byl v léčebně kvůli svému "sběratelskému" pomatení. Jeho duch se teď toulá městem a zde si schovává všechny své úlovky. Míša se začíná cítit strašně nervózně, doslova mne tahá pryč. Přehrabuji se ve věcech někoho neznámého, uprostřed rozbořené márnice. Co když si pro ně někdo příjde? Míša se toho bojí. Jde to na ní vidět.
Tak ji poslechnu, pomaličku odcházíme. Za námi mizí stará márnice, která v břečťanu ztrácí pomalu své rysy budovy. Je to zvláštní. Cejtím se nějak, nějak zvláštně z toho všeho tady. Hledám ke všemu důvody, asociace a představuji si jak to tady asi vypadalo v době, kdy tohle místo bylo přístupné. Nebo? Co když je zavřené před světem stále? Od svého počátku? Co když to bylo jen místo, kde byli uloženi lidé o kterých se už nemělo slyšet? Ale, proč ty náhrobky? Proč ta díla? Proč? To přeci není možné. To je blbost.
Už si prohlížím pár posledních hrobů, jeden z nich je propadlý. Nahlížím dovnitř. Procházíme se jenom tak po cestičce, kterou někdo v břečťanu vyšlapal. Připravený kámen ke zdi pro pohodlnější odchod je znamením místo opustit. Ale chci si udělat ještě pár fotek. Ten břečťan. Ta zeď, dokonalá kombinace. Zanedlouho opět natahuji ruku abych pomohl děvčeti na zeď vylézt. Naposledy se ohlížím a s podivným pocitem odcházíme. Mám však pocit, že se zde ještě někdy objevím. Nebyl jsem tady naposledy.
0 comments:
Okomentovat